Jana z knihy Tajemno kolem děvčátka z divočiny
Jana z knihy Tajemno kolem děvčátka z divočiny
Autor: Věra Řeháčková 
Vydavatelství: Erika, 2012
Počet stran: 142
Věková kategorie: od 10 let
Janě je asi 8 let a donedávna byla sirotek. Lenčini rodiče ji našli v sibiřské tajze a přivezli domů. Nejraději chodila nahá a po čtyřech, občas ulovila nějaké zvíře a chodila pro med k lesním včelám. Taky má zajímavé schopnosti – dokáže mluvit se zesnulými, mluvit s kýmkoliv na dálku a mluvit psí řečí. Teď si zvyká na civilizaci, jiné zvyky a hlavně na novou rodinu. Ovšem teď jsou tu i jiné problémy, jako například sociální péče nebo školní docházka.
Jana od prázdnin udělala velké pokroky – oblékala se, chodila po dvou, zvířata už nelovila a už dokonce trochu uměla mluvit česky. Ale stále někam utíkala a mizela. Do normální školy nemohla, a tak se rodiče od Lenky domluvili se soudem na domácí výuce. S výukou jim pomáhala paní učitelka Míčková.
Jana má také léčivé schopnosti. Jednou vyléčila dívku s rakovinou krve, o které lékaři tvrdili, že je nevyléčitelná. Také vyléčila starostovu nohu a za to jí dal sibiřského huskyho, který ji doprovází při každých toulkách. Dále vyléčila vnuka paní Míčkové, který měl lupenku.
Janu hodně ovlivňuje Lenka. Lence je 10 let a od malička si přála sestru. Když jí rodiče přivezli Janu, byla z ní hodně nadšená. Tráví spolu hodně času a hlavně kvůli Lence dělá Jana takové pokroky.
Někteří mají z Jany strach, někteří se na ni hodně vyptávají. Ti, kterým někdy pomohla, jsou jí hodně vděční. S Lenkou se mají hodně rády, a když jsou nějakou dobu od sebe, oběma se hrozně stýská, ale taky se stává, že je Lenka na Janu občas žárlivá, protože má víc pozornosti než ona. Jsou prostě jako sestry.
Musí být zajímavé být Janou. Ani se nedivím, že si tak dlouho zvyká, já bych to měla nejspíš nastejno, nebo by mi to trvalo déle. Musel to pro ni být šok, když poprvé spatřila náznaky civilizace. Je hodně bystrá, tak se rychle učí. Všechno ji zajímá, ale hodně věcí se bojí, zvlášť strojů. Kdybych musela prožít to co ona, asi bych zbaběle utekla někam do lesa a už se nevrátila.
Ani se nedivím, že se jí někteří bojí. Kdybych ji viděla lovit zvěř, nejspíš bych se pokoušela od ní držet co nejdál – kdo by se přece nebál osmiletého děvčete, když uloví zvíře a zakroutí mu krkem. Ovšem kdybych ji lépe poznala, tak bych asi byla hrdá na to, že se s ní bavím. Je totiž jiná a taková zvláštní.
Kniha mě hned zaujala, když jsem si přečetla první díl, hned jsem si chtěla přečíst i tento. Stačí si přečíst kousek a nejradši byste to dočetli celé, protože vás zajímá, jak to dopadne a autorka to pořád prodlužuje, aby vás udržela v napětí. Pro mě to bylo dost napínavé a donutilo mě to v jeden večer přečíst polovinu knihy.
autor: Sylva Friedlová