Auggie z knihy (Ne)obyčejný kluk

    Augustu Pullmanovi, kterému přátelé říkají Auggie, je 10 let a má jít poprvé do školy, do páté třídy. Sám si o sobě myslí, že je normální, obyčejný kluk, ale jak sám říká: „Obyčejný kluk ostatní děti nevyděsí na hřišti tak, že s křikem prchají. Na obyčejné děti nikdo pořád nezírá s otevřenou pusou.“

    Auggie sice nemá obličej jako obyčejný kluk, ale není nijak jinak postižený, proto se jeho rodiče rozhodli poslat ho po čtyřech letech domácího vzdělávání do běžné školy. Nejprve to od rodičů vnímá jako podraz, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že pokud nechce být do konce života vnímaný jako postižený, měl by do školy nastoupit.

    Auggie očekával, že to ve škole nebude snadné – moc dobře ví, jak lidé reagují, když ho uvidí. Někteří se leknou, vyděsí se a utečou. Jiní raději odvrátí pohled. Existuje však několik lidí, kteří se snaží prvotní šok překonat a chovat se, jako by August vypadal normálně.

    Na to, že ve škole na Auggiho všichni spolužáci zírají, skoro nikdo si k němu nechce v jídelně sednout a někdo vymyslel trapnou hru na mor, aby se Augusta nikdo nedotýkal, snáší to celkem dobře. Navenek nedává najevo, že by ho reakce lidí trápily, ale uvnitř touží mít opravdové přátele. Nejvíce kamarádi s Jackem a Summer, jenže když se náhodou dozví, že ředitel školy požádal Jacka, aby s ním kamarádil, cítí se zrazený. Myslel si, že má konečně kamarády, ale oni to dělali z povinnosti.

    Summer je však jiná – ona jediná s Auggiem kamarádí proto, že sama chce. Nejprve jí bylo Auggieho líto, ale když zjistila, jak je zábavný a chytrý, chtěla s ním kamarádit. Jacka sice ředitel požádal a rodiče na něj naléhali, aby se Augusta ujal, ale i on časem dospěl k tomu, že nezáleží, jak člověk vypadá, ale jaký ve skutečnosti je. Jeho sestra Olivia, které přátelé říkají Via, prožívá někdy těžké chvíle. Má svého mladšího bratra ráda, ale někdy chce žít vlastní život a hlavně – taky by chtěla, aby se jí rodiče někdy věnovali. Pokaždé, když se s Augustem kvůli něčemu pohádá, pak je jí to líto a jde se mu omluvit. Naprosto jedinečný postoj má Viina spolužačka Miranda, která Augusta bere jako vlastního bráchu, vůbec se za něho nestydí a cítí se být výjimečná tím, že kamarádí s někým tak odlišným.

    Rozhodně bych nechtěla být v Augustově kůži, protože bych určitě neměla tolik nadhledu a nedokázala bych zvládat pohledy lidí, kteří by na mě civěli. Styděla bych se ukazovat mezi lidmi a asi bych nechtěla chodit do běžné školy.

   Úplně rozumím lidem, kteří odvrátí pohled, když Augusta vidí, aby to nevypadalo, že si ho prohlížejí. Vždycky jsem si myslela, že je to lepší, než na člověka hledět, ale August mě přesvědčil, že dělat, že postižení člověka nevidím, může být pro něho stejně zraňující, jako si ho prohlížet. Zřejmě nejlepším řešením by bylo rychle si ho prohlédnout a potom se k němu chovat jako k ostatním lidem.

    Rozhodně bych si však nikdy o postiženém člověku nemyslela, že je zrůda, jako to o Augustovi šířil jeden spolužák. Lidé s postižením si to nevybrali

    Kniha je napsaná naprosto geniálním způsobem. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak pohltila, že jsem chtěla číst pořád dál. August sám sebe nepopíše hned na začátku, což ve čtenáři vzbudí zvědavost, zda se to někdy z knihy dozví.

    Knihu tvoří několik částí, které vyprávějí různé postavy – August, jeho sestra Via, spolužáci Jack, Summer, Miranda. Každý popisuje vlastní postoje a pocity, takže jde vlastně o takovou sondu do myšlení a vnímání lidí, kteří se pohybují v okolí postiženého člověka. Možná nám to může pomoct, až budeme v kůži některé z postav této knihy.